2. Základní metody svařování

Svařování

U všech svařovacích procesů je účelem spojit zpravidla dva až tři materiály kompaktním spojem – svarem – při působení z vnějšku dodávané energie, která překoná daný termodynamický stav látky. Dodávanou energií může být teplo (elektrický oblouk, plamen, plasma), plastická deformace (tření, výbuch, kovářská činnost) nebo radiace (elektronové nebo iontové záření). Při samotném svařování dochází k interakci mnoha vlivů, např. difúze, deformace, rekrystalizace, precipitace, rozpouštění a vznik nových fází, atd., jejichž existence a vývoj závisí na dané použité metodě. Po ukončení procesu svařování vzniká takový spoj, který nelze nedestruktivně rozebrat, to vše za předpokladu kvalitně provedeného svaru.

Ruční obloukové svařování obalenou elektrodou - MMA

    Ačkoliv je ruční obloukové svařování obalenou elektrodou (používaná česká zkratka ROS nebo SOE; metoda 111 podle ISO 4063) nejstarší metodou obloukového svařování, stále si drží nezanedbatelnou pozici v oblasti svařování zejména z důvodu své flexibility, možnosti svařování ve všech polohách, relativně snadné dostupnosti svařovacích zdrojů i přídavného materiálu. V současné době je její nasazení omezováno z důvodu nízké výkonnosti a nutnosti velmi dobré manuální zručnosti svářeče. Pro tuto metodu MMA to jsou svářečky MMA - takzvaně elektrodové svářečky.

    Výraznou inovací principu této metody je obloukové svařování plněnou elektrodou bez ochranného plynu (metoda 114 podle ISO 4063). Místo elektrody obalenou tavidlem se používá trubičkový drát naplněný tavidlem navinutý na cívce. Tavidlo i v tomto případě zajišťuje vznik ochranné atmosféry.

    Obloukové svařování tavící se elektrodou v ochranné atmosféře MIG,MAG

    Pod názvem se skrývá několik metod založených na stejném principu při použití různých typů svařovacích drátů a ochranných plynů:

    • plnou elektrodou v inertním plynu (zkratka MIG; metoda 131 podle ISO 4063),
    • plnou elektrodou v aktivním plynu (zkratka MAG; metoda 135 podle ISO 4063),
    • plněnou elektrodou v aktivním plynu (metoda 132 podle ISO 4063),
    • plněnou elektrodou v inertním plynu (metoda 136 podle ISO 4063).

    Metody nekladou vysoké nároky na zručnost svářeče díky automatickému podávání svařovacího drátu, disponují relativně značným výkonem odtavování (svařování), je s nimi možné svařování ve všech polohách, lze je použít jak v dílně, tak na montáži při dosažení zhruba srovnatelné kvality svaru. Je dostupná široká paleta ochranných plynů i přídavných materiálů. Metody lze snadno mechanizovat a robotizovat.  Pro MIG/MAG metodu sváření se používají buď MIG/MAG svářečky, které mohou být i na kolečkách - podvozku nebo dnes i MIG/MAG přenosné svářečky.

    Obloukové svařování netavící se elektrodou v ochranné atmosféře inertního plynu TIG ( WIG )

    Při svařování (zkratka WIG nebo TIG; metoda 141 podle ISO 4063) hoří elektrický oblouk mezi netavící se wolframovou elektrodou a základním materiálem nebo svarovou lázní. Jako ochranné plyny se většinou používají argon nebo hélium či jejich směsi. Netavící se elektroda se vyrábí buď z čistého wolframu nebo je legována oxidy dalších kovů. Dominantním použitím této metody svařování je svařování hliníku, hořčíku a jejich slitin a korozivzdorných ocelí, mědi, bronzů, mosazi, titanu, zirkonu, molybdenu a dalších kovů s vysokou afinitou ke kyslíku. Přídavný materiál se přidává ručně, podobně jako u svařování plamenem. Metodou lze provádět velmi kvalitní svary, ale klade vysoké nároky na zručnost svářeče. Výkon odtavení je velmi nízký. Pro tuto metodu TIG/WIG se používají svářečky TIG DC pro sváření oceli a nerezi. Pro sváření hliníku, jsou to svářečky TIG AC/DC.

    Plamenové svařování

    Svařování plamenem, zastarale autogenní svařování, je historicky starší metodou než obloukové svařování. Zdrojem tepla plamenového svařování je spalování hořlavého plynu ve směsi s kyslíkem, případně vzduchem. Používají se různé hořlavé plyny pro svařování různých kovů, např.:

    • kyslíko-acetylénové svařování (metoda 311 podle ISO 4063)
    • kyslíko-propanové svařování (metoda 312 podle ISO 4063)
    • kyslíko-vodíkové svařování (metoda 313 podle ISO 4063)

    Přestože se jedná o jednu z nejlevnějších metod svařování, její význam ustupuje a v současné době se používá zejména v opravárenství, při renovacích, při klempířských a instalatérských pracích, apod.